MICHAEL SERVET se narodil roku 1511 ve vesnici Villanueva de Sijena na území Španělska. Již od malička se rád učil. Jeden životopisec o něm napsal, že „když mu bylo čtrnáct let, uměl už řecky, latinsky a hebrejsky a měl velké znalosti z filozofie, matematiky a teologie“. Servet byl teprve dospívajícím chlapcem, když jej za své páže přijal Juan de Quintana, osobní zpovědník španělského císaře Karla V. Při úředních cestách, na nichž svého pána doprovázel, Servet mohl vidět hluboké náboženské rozpory tehdejšího Španělska. Židé a muslimové byli vyháněni ze země nebo nuceni k tomu, aby se z nich stali katolíci.* Když bylo Servetovi šestnáct let, odešel studovat práva na univerzitu v Toulouse ve Francii. Tam poprvé uviděl celou Bibli. Tajně ji začal číst, i když to bylo přísně zakázáno. Když Bibli přečetl poprvé, slíbil si, že ji přečte „ještě tisíckrát“. Je pravděpodobné, že Bible, kterou Servet v Toulouse studoval, byla Complutenská polyglota, jež mu umožnila číst Písmo v původních jazycích (hebrejštině a řečtině) a také v latinském překladu.* Studium Bible a také mravní úpadek duchovních, jehož byl Servet ve Španělsku svědkem, otřásly jeho vírou v katolickou církev. Servetovy pochybnosti ještě prohloubila korunovace Karla V. Papež Klement VII. korunoval tohoto španělského krále za císaře Svaté říše římské. Papež seděl na svém přenosném trůnu a král mu při audienci políbil nohy. Servet později napsal: „Na vlastní oči jsem viděl, jak byl papež s veškerou pompou nesen na ramenou knížat a jak mu lidé na ulicích vzdávali božskou poctu.“ Servet pochopil, že taková pompéznost a přepych jsou v rozporu s jednoduchostí evangelia. Hledání náboženské pravdy Servet diskrétně opustil své místo u Quintany a začal hledat pravdu. Věřil, že Kristovo poselství nebylo určeno teologům a filozofům, ale prostým lidem, kteří by je pochopili a žili podle něj. Rozhodl se proto zkoumat biblický text v původních jazycích a odmítat veškeré nauky, které byly s Písmem v rozporu. Je zajímavé, že v jeho spisech se slovo „pravda“ a výrazy od něj odvozené objevují častěji než kterékoli jiné slovo. Servetovo studium dějin a Bible jej dovedlo k závěru, že během prvních tří století našeho letopočtu se křesťanství zkazilo. Pochopil, že Konstantin a jeho nástupci podporovali falešné nauky, které nakonec způsobily, že se Trojice stala oficiálním učením církve. Když bylo Servetovi dvacet let, vydal knihu De Trinitatis Erroribus (Bludy Trojice). Kvůli tomuto dílu se stal terčem inkvizice. Servet chápal věci jasně. Napsal: „V Bibli není žádná zmínka o Trojici. . . . Boha poznáváme nikoli prostřednictvím našich pyšných filozofických představ, ale prostřednictvím Krista.“* Dospěl také k závěru, že svatý duch není osoba, ale Boží činná síla. Servet si přece jen vysloužil příznivou reakci. Protestantský reformátor Sebastian Franck napsal: „Španěl Servet tvrdí ve svém traktátu, že v Bohu je jen jedna osoba. Římská církev prohlašuje, že jsou to tři osoby v jedné bytosti. Spíše se kloním ke Španělovi.“ Nicméně ani římskokatolická církev, ani protestantské církve nikdy Servetovi neodpustily, že napadl jejich ústřední nauku. Studium Písma vedlo Serveta k tomu, že odmítl i další církevní nauky a že používání soch při uctívání považoval za nebiblické. Asi rok a půl po vydání knihy De Trinitatis Erroribus Servet o katolících i protestantech řekl: „Není to tak, že bych souhlasil či nesouhlasil buď s tou, nebo onou stranou. U všech se mi totiž jeví, že v něčem mají pravdu a v něčem se mýlí, ale každá strana vidí jen to, v čem se mýlí ta druhá, a nevidí, v čem se mýlí sama.“ Při hledání pravdy však Servet zůstal osamocen.* I přes svou upřímnost se ani Servet nevyhnul chybným závěrům. Vypočítal například, že Armagedon a Kristova Tisíciletá vláda přijdou ještě za jeho života. Hledání vědecké pravdy Servet byl nucen utéci před svými pronásledovateli, a proto si změnil jméno na Villanovanus a usadil se v Paříži. Tam vystudoval umění a medicínu. Zájem o vědu jej vedl k tomu, že začal provádět pitvy, aby pochopil, jak pracuje lidské tělo. Výsledkem bylo, že jako první Evropan popsal plicní oběh krve. Své závěry zahrnul do díla Christianismi Restitutio (Obnova křesťanství). S těmito poznatky přišel o 75 let dříve, než William Harvey popsal celý krevní oběh. Servet také připravil nové vydání Ptolemaiova díla Geógrafiké hyfégésis (Zeměpisný úvod), které bylo tak úspěšné, že někteří lidé začali Serveta nazývat otcem srovnávacího zeměpisu a etnografie. Později při soudním procesu v Ženevě byl Servet obviněn z toho, že popsal Palestinu jako řídce obdělávanou neúrodnou zemi. Servet se hájil tím, že jeho popis se týkal soudobého stavu, ne toho, jak tato země vypadala v době Mojžíše, kdy bezpochyby oplývala mlékem a medem. Servet také napsal dílo Syruporum universa ratio (Univerzální pojednání o rostlinných šťávách), které obsahuje nový a vyrovnaný pohled na tento druh léčivých látek. Hloubka lékařských znalostí uvedená v této knize dělá ze Serveta průkopníka ve farmakologii i ve využití vitaminů. Vzhledem k tomu, že Servet byl odborníkem v tolika oblastech, jistý historik jej označil za „jednoho z velikánů lidských dějin, který přispěl k univerzální kultuře“. Silný protivník Ti, kdo hledají pravdu, mají vždy mnoho odpůrců. (Lukáš 21:15) K mnoha Servetovým protivníkům patřil i Jan Kalvín, který v Ženevě založil autoritářský protestantský stát. Historik Will Durant napsal, že Kalvínovo „diktátorství nebylo založeno na zákonu nebo síle, ale na [Kalvínově] vůli a charakteru“ a že „Kalvín byl v zavrhování svobody náboženského názoru stejně důkladný jako kterýkoli papež“. Servet a Kalvín se pravděpodobně setkali v Paříži, když byli oba mladí. Už při tomto prvním setkání vznikla mezi nimi silná antipatie, a Kalvín začal na Serveta pohlížet jako na nesmiřitelného nepřítele. I když byl Kalvín vůdcem reformace, nakonec Serveta udal katolické inkvizici. Servetovi se jen tak tak podařilo utéci z Francie. Tam upálili alespoň jeho podobiznu. V Ženevě, hraničním městě, kde Kalvínovo slovo bylo zákonem, však Serveta poznali a uvěznili jej. Kalvín se postaral o to, aby se Servetem zacházeli ve vězení krutě. Během soudního procesu při debatě s Kalvínem Servet souhlasil s tím, že své názory upraví, pokud mu však jeho protivník předloží biblické argumenty, které by ho přesvědčily. A to Kalvín nedokázal. Servet byl odsouzen k trestu smrti upálením na hranici. Podle některých historiků to byl jediný náboženský disident, kterého katolíci upálili symbolicky a protestanti doslova. Propagátor náboženské svobody Kalvín se sice zbavil osobního protivníka, ale ztratil svou morální autoritu. Servetova nespravedlivá poprava rozhořčila přemýšlivé lidi v celé Evropě a poskytla mocný argument zastáncům lidských svobod, kteří trvali na tom, že žádný člověk by neměl být zabit kvůli svému náboženskému přesvědčení. Nyní byli odhodlanější než kdy dříve, aby pokračovali v boji za náboženskou svobodu. Italský básník Camillo Renato protestoval: „Ani Bůh, ani jeho duch nenařídili takový čin. Kristus takto nikdy nejednal s těmi, kdo s ním nesouhlasili.“ A francouzský humanista Sébastien Chateillon napsal: „Když zabijete člověka, neochráníte tím nějakou nauku, ale zkrátka zabijete člověka.“ Sám Servet prohlásil: „Považuji za vážnou věc zabít člověka kvůli tomu, že se mýlí v nějaké otázce výkladu Písma. Vždyť víme, že i vyvolení mohou být zavedeni na cestu omylu.“ O trvalém dopadu Servetovy popravy kniha Michael Servetus—Intellectual Giant, Humanist, and Martyr (Michael Servet — intelektuální velikán, humanista a mučedník) říká: „Servetova smrt znamenala obrat v ideologii a mentalitě, které panovaly od čtvrtého století.“ Kniha dále uvádí: „Z historického hlediska Servet zemřel proto, aby se svoboda svědomí mohla stát občanským právem jednotlivce v moderní společnosti.“ Ve francouzském městě Annemasse, asi pět kilometrů od místa, kde Servet zemřel, byl v roce 1908 na jeho památku odhalen pomník. Nápis na něm říká: „Michel Servet, . . . zeměpisec, lékař, fyziolog, přispěl k blahu lidstva svými vědeckými objevy, svou oddaností nemocným a chudým a neochvějnou nezávislostí své mysli a svého svědomí. . . . Jeho přesvědčení bylo nezlomné. Svůj život obětoval pravdě.“